Namísto předmluvy: autor si celou dobu cesty vedl velmi podrobný deník. Vše pečlivě zdokumentováno, data, místní názvy. Tento deník však doma v den návratu omylem vynesl s košem odpadků. Takže se omlouvá všem spoluúčastníkům expedice, pokud nesedí některé termíny časové či lokální zcela ideálně s itinerářem. Vám, kteří jste tam s námi nemohli být to však nevadí, stejně to totiž nepoznáte. Vše podstatné o zemi, kterou sám Churchill nazval perlou Afriky, zůstalo. Hlavně příběh.
Šimpánům se omlouvám, že jsem je takto tvrdošíjně nazýval namísto zoologicky správného termínu šimpanz. Ale oni si to zaslouží.
Věnováno všem poutníčkům po stezkách prošlapaných i po skrytých pěšinkách. A pak také jejich partnerkám a partnerům, kteří se jim po dobu nepřítomnosti starají o byt, psa, želvy, chameleóny a pokojové květiny...
Úvod:
Již léta se přátelím s přítelem ornitologem Pepou Nožičkou, majitelem malé cestovní agentury výrazně zaměřené na cesty za zvířaty. Díky němu jsem navštívil téměř všechny evropské významné zoologické zahrady, mnohé burzy a šampionáty ptactva... Vzhledem k tomu, že sídlem jeho firmy je Uherské Hradiště, „tvrdé jádro“ výprav se rekrutuje vesměs z mužů ze Slovácka, ošlehaných větry z vinných sklépků a pálení roztodivných kořaliček. Zážitky z cest s touto partou by se dalo naplnit několik knih. Jen namátkou: cesta na světový šampionát ptactva do francouzského Amiens, zhruba pět let tomu nazad. Autobus, vypravený z Uherského Hradiště, při návratu do vlasti jako první vysazuje nás, Pražáky, na Horních Roztylech, aby dále pokračoval na Moravu. Zatímco vystupujeme, potácí se tvrdé moravské jádro ze zádi autobusu za řidičem a sděluje mu: „Tož, pane řidiču, my zme vám na tém vašem záchodku neenem čůráli, ale aji trochu kakáli a také blunkáli.“. Řidič siná a šeptá: „Ale v tomto typu autobusu toaleta NENÍ!!“. Pražáci potupně prchají do útrob metra... Tolik jen, abyste věděli, že jsem nejel s žádnými ořezávátky...
Před jistou dobou Pepa nakročil do vzdálenějších horizontů a jeho kancelář uspořádala opakovaně cesty na Mallorku, Mekku to papoušků (nachází se zde slavný Loro Park, zoologická zahrada specializovaná na papoušky). Nezůstalo u Evropy. Pepa úspěšně realizoval expedici do Peru, které jsem se zúčastnil a díky zde získané psittakóze se mi cesta stala nezapomenutelným zážitkem. Též i polovině mých zaměstnanců v Praze, které jsem „ptačím morem“ nakazil a tudíž museli po dobu pro ně více než tristní pojídat antibiotika a zdržovat se alkoholu. Nemohl jsem tehdy také po krátké době absolvovat další expedici do Kostariky... Na exotických cestách vždy Pepa dokáže přesvědčit příslušné byrokraty, že jsme cosi jako státní expedice a tak se dostáváme i do lokalit běžnému turistovi nedostupných, což je úžasné.
Loni na podzim přišel Pepa s nápadem uspořádat expedici do Ugandy. Uganda. Černá subsaharská Afrika – jediný zářez na pažbě světových destinací, kde jsem nikdy nebyl. Díky medicíně a hlavně tomu, že jsem publikoval pro svět asi zajímavé věci, jsem totiž jinak zcestoval prakticky celý svět, od Nového Zélandu až po Brazílii. Nu, nemusel mne Nožka dlouze přemlouvat. Navíc naše cesta měla jeden velmi zajímavý, trochu tajný, zoologický záměr: vyfotografovat papoušíka zelenohlavého, Agapornis swindernianus. V rodu papoušíků, malých to zavalitých papoušků, je tento druh jakýmsi svatým grálem. Rod Agapornis má celkem 9 druhů, některé z nich jsou po oblíbené andulce, papoušku vlnkovaném, jistě nejčastěji chovanými papoušky vůbec (papoušík růžovohrdlý, Fischerův, škraboškový...). Existuje, podobně jako u andulek, i celá paleta barevných mutací těchto krásných ptáků. Papoušík zelenohlavý je mezi svými příbuznými tvrdou výjimkou. Má totiž extrémní nároky na potravu, a tak prakticky nikdy nebyl živý dovezen do Evropy. Živí se výlučně jen určitými druhy fíků, navíc pak ještě pouze v jisté době zralosti těchto plodů. Ač v místech výskytu má být poměrně hojným ptákem, neexistují žádné kvalitní fotografie těchto ptáků z přírody. Snad proto, že jsou se svým zeleným zbarvením nenápadnými obyvateli svrchních vrstev pralesních podrostů. Na internetu i v knihách kolují donekonečna opakované 2-3 snímky ptáků vyfotografovaných buď jako vycpané modely či těsně po smrti. To je přece více než velká výzva pro nás, zapálené ornitology!
Před cestou nás Pepa velmi podrobně písemně instruoval stran všech možných situací, které by mohly v rámci naší mise nastat. Všem nám přišly mailem instrukce v rozsahu několika stran strojopisu. Spíše brožura. Co vše si máme spakovat, kde to nakoupit, na co se připravit. Brožura tak dokonalá, že byste si ji nejraději vytiskli a pověsili na zeď jako příklad opravdu dokonalého, promyšleného, sofistikovaného, exaktního plánu. Pepa myslel na všechno. Uvedl, kolik procent Uganďanů je HIV positivních (mimochodem, i podle oficiálních statistik je to závratné číslo, kolem 60%). Doporučil nákup US dolarů, které nám údajně budou sloužit k platbám i v té nejzapadlejší vísce. Důležité je však mít tyto dolary v malých bankovkách a pokud možno opotřebených – novým bankovkám prostí lidé nevěří a velké sumy na těchto je mohou uvést do rozpaků. Nechyběla významná poznámka, ať si určitě nezapomeneme vzít píšťalku, jediný to prostředek, který má potenci nás spasit, až zbloudíme v pralese. Oděvy a jiné potřeby, včetně píšťalky, máme nejlépe nakoupit v army shopu pana Smékala v Hradišti, tam běžně nakupují i Pražáci, tak skvělý je to obchod se zbožím jen té nejlepší kvality. Průběžně budu psát o tom, jak praktickými se ukázaly pokyny této brožury...
Takže nastal konec listopadu a já měl odjet ve 4 ráno spolu se dvěma dalšími Středočechy, manželi Burianovými, z pražského Hlavního nádraží do Vídně. Zde sraz se zbytkem výpravy, následně odlet do Istanbulu, z Istanbulu do Entebbe a šup!, a už jste v Ugandě. Pryč je romantika éry Livingstona, který se tam potácel řadu měsíců, aby se potupně nakonec ztratil a musel být znovu nalezen Stanleyem...
Leč i moderní doba zná drobná selhání. Ač nastaveny 2 budíky a buzení na dvou mobilních telefonech na 3.00, probudil mne teprve v 3.45 pocit odpovědnosti. Ještě, že už jsem byl sbalen!
Naštěstí je Koněvova třída, kde bydlím, poměrně živá a frekventovaná tepna a tak ihned odmávávám jedoucí vůz taxi. Vysvětluji problém a ochotný mladý řidič se se mnou řítí na Hlavní nádraží. Zde se mám setkat s manželi Burianovými. Dojíždím asi 3 minuty před plánovaným odjezdem rychlíku do Vídně. Odtrhávám Burianovy od lýtek vlakvedoucího, před kterým klečí a který jim právě sděluje, že odjezd mezinárodního expresu může pozdržet maximálně o jednu minutu a vyjíždíme do Vídně. Uf. Jak málo stačilo a Uganda mi byla odepřena.
Cesta do Vídně proběhla bez komplikací. Na nádraží jsme ulovili vůz místní taxislužby, aby nás odvezl na letiště. Prokletí našeho odjezdu se však opět projevilo! Nastoupili jsme, vyjeli, leč po asi deseti minutách počal řidič hulákat: „Scheisse! Scheisse! Scheisse!“ (německá kletba). Ten dobrý muž zabloudil!!!! Marně se vymlouval, že na dálnici byla odbočka, která tam ještě včera neexistovala... Nu, tak jsme si udělali malý okružní výlet po Vídni (cesta nádraží – letiště je za paušál, a tak to nikoho z nás, nepočítaje samozřejmě šoféra, netrápilo).
Na letišti měli nás, „čížky“, čekat ostřílení hoši z Moravy. Nečekali. Času však stále bylo dost i uhnízdili jsme se u odletové přepážky na Istanbul a vyčkávali.
Až do chvíle, kdy nám začaly zvonit mobily. Volali Moraváci. Že čekají u letu na Istanbul a kdeže se to flákáme. Po krátké vzrušené mobilní diskusi vyšlo najevo, že čekají u cedule Istanbul – Arrivals, čili přílety. Nu, drobný detail, na tak dlouhé pouti. Přesunuli se tedy na stanoviště Istanbul – Departures, po česku odlety, a hle!, byli jsme kompletní parta (až na Petra, který letěl z Mnichova a měl nás kontaktovat v Istanbulu). Přicházejí i dva spolucestující ze Slovenska a jsme už definitivně a v pořádku připraveni na odlet. Takže ještě pivko, pravý Wiener Schnitzel a guláš a hrnuli jsme se do letadla. Na přepážce Turkish Airlines tuze milá dívka, vše nám zařídila, dokonce i to, abychom seděli pěkně všichni spolu v letadle v řadě 27 a 28 a mohli tedy během letu pokojně klábosit. Ó, jak jsme plesali.
Leč po nástupu do letadla šok. Řady končily číslem 26. Prostě jiný typ letounu, což to tupé stvoření na přepážce jaksi prosklilo. Po kratším dohadování s posádkou však nemusíme letět vestoje jak v tramvaji a porůznu nás rozmisťují po interiéru. Nepokecali jsme.
V Istanbulu zbývá jen velmi krátký čas na přestup do letadla do Ugandy. Takže nás všude ženou přednostně, o to však potupněji. Asi jako dobytčata. Jsme nuceni podrobit přehlídce nejen svá zavazadla, ale i zout boty, zda v nich není dynamit či co. Mé botky od US armády jsou sice krásné, ale těsné a hlavně výrazně naddimenzované, co se týče šněrovadel. Takže když si je po jejich zevrubné prohlídce aktivními celníky pracně obouvám, přibíhá ke mně letištní zaměstnanec místního Červeného kříže a táže se mne, co se děje, že jsem jistě nemocný, protože jsem tak rudý a viditelně ze mne leje pot ze všech pórů. Vysvětluji mu, důrazně, že nejsem chorý, ale nasraný a Červenokřížák uraženě odchází. Tolik se těšil, jak bude resuscitovat...
Sám let do Ugandy proběhl překvapivě bez komplikací. Slušný servis na palubě letadla, chutné jídlo i nápoje, milá posádka. V závěru přesto přichází překvapení: před přistáním v Ugandě si zaletíme do Rwandy, do Kigali. A to už věru milé nebylo. Ve Rwandě, kde si ještě nedávno příslušníci různých etnik vzájemně usekávali údy, asi není bezpečno ani dnes. Alespoň podle toho, jak nervózní byl personál letadla celých 20 minut, kdy jsme zde na ranveji pobyli. Ale pak vzlet a za pár desítek minut Uganda, letiště v Entebbe. Zde prvý kontakt s Pepou připraveným naprosto sofistikovaným plánem a ugandskou realitou. Pepa nás opakovaně poučil, že si máme vyzvednout US dolary, které pak snadno směníme za místní měnu. Jen naléhal, ať vezeme jen malé bankovky, neb velké v Ugandě neudáme. Navíc je nutné vlastnit bankovky opotřebené, někteří kamarádi si je tedy žmoulali ještě i cestou po kapsách, aby byly opravdu dokonalé. Učinili tak skoro všichni. Já nikoliv, protože jsem peníze měnil na poslední chvíli a tak mi v bance na Žižkově dali jen samé stolodolarovky. Nové. Jiné totiž neměli. Při placení ugandského vstupního víza jsem s nimi neměl žádný problém. Ne tak kamarádi se vzorově umolousanými drobnými. Ugandští policisté, neznalí Pepovy brožury, tvrdošíjně tyto odmítali a dožadovali se bankovek od hodnoty 50 USD výše, pokud možno nepoužitých. A tak jsem dostal víza jako prvý a bez problémů, zatímco kamarádi s trpnými grimasami na tvářích měnili své bankocetle za nevalný kurs v letištní směnárně...Dostali jsme zato nádherné potvrzení o zaplacení víza: byla zde zapsána suma a k tomu komentář – „Visa. Prochazka + 7 pipl.“. Takže ani s angličtinou to zde nebude až tak slavné. Pepova brožura nás samozřejmě ujišťovala, že i v té poslední ugandské vesnici všichni hovoří anglicky jako Shakespeare.