Mirek Procházka
Sbohem, pane profesore. A děkujeme.
Zcela mimo zájem českých médií prošel skon báječného, statečného a moudrého muže, pana profesora MUDr. Karla Lewita, DrSc..
Mirek Procházka
Já jsem, prosím, zvracel sem...
V současné době samých vážných blogů si dovoluji odlehčit chvíli v krásný jarní den povídáním o nelehké práci mužů ve žlutých vozech taxislužby...
Mirek Procházka
Silvestr, trochu jinak, zamyšleně
Kolektivní zábavy mne nikdy moc nebavily. A tak se pojďme podívat na konec roku i jiným prizmatem, než jásavou a rozjuchanou všeobecnou náladou.
Mirek Procházka
Ještě pár úsměvů z ordinace
Nu, vyprávění pacientů o vzniku jejich potíží zaujalo. Tak před Silvestrem ještě pár úsměvů.
Mirek Procházka
Trochu úsměvu před Silvestrem
Mí moudří učitelé vždy říkali, že dobrý chorobopis je čtivý a zábavný. A anamnéza, tedy slova pacienta o vzniku jeho onemocnění má být psána pokud možno jeho slovy. A tak mi dovolte podělit se o pár hezkých příběhů, jako je například: K probodnutí mé levé paže vidličkou došlo v rámci diskuse při schůzi místního sdružení naší politické strany...
Mirek Procházka
Putování za papoušíkem zelenohlavým - III.
Pokračujeme třetí kapitolou naší ornitologické pouti za bájným Papoušíkem zelenohlavým.
Mirek Procházka
Putování za papoušíkem zelenohlavým - II.
Entebbe je mezinárodní letiště, jinak v tomto místě není zhola nic a tak nás zde měli čekat ugandští partneři z místní cestovky a přepravit nás do hlavního města, 40 km vzdálené Kampaly, kde bylo plánováno přenocování po náročné cestě. A byli tam! Neskutečně milá majitelka cestovní kanceláře, která nás měla v péči, ale hlavně mladík se širokánským úsměvem jménem Patrik. Po zbytek cesty náš parťák, šofér, tlumočník, ochranka, prostě člověk, bez něhož bychom v Ugandě zhynuli trapnou smrtí během sekund.
Mirek Procházka
Putování za papoušíkem zelenohlavým - I.
Jeden chladný podzimní večer se na Žižkově loučím se svou krásnou a kultivovanou přítelkyní, operní pěvkyní. Několik desítek hodin od rozlučky stojím po třech hodinách úmorného pochodu na rovníku, uprostřed deštného pralesa. Voda je všude. Liják padá z nebe takový, jako kdyby na vás nepřetržitě plným proudem tekla sprcha, do toho nějaký pohůnek vyléval kýbly a zpovzdálí se angažovala i hasičská stříkačka. Kolem mne se ozývá nářek: „Zatracené Smékal, su celé zmáčené!!!“, který později objasním. Nemohu únavou chodit – ale přesto jdu, jak kráčející bagr. Kdesi v dáli určuje tempo pochodu urostlý mladý ranger s kalašnikovem přes rameno, kterého se z posledních sil pokouším sledovat. Nade mnou se náhle ozve : „HU!HU!HU!“, a obrovský šimpán po mně metá svými exkrementy a ulámanými haluzemi. Jsem naprosto zničený, mokrý, přes brýle bez stěračů nic nevidím. Šimpán smrdí, já, dílem i díky jeho zásahům, smrdím taky. Ale jsem v Ugandě a jsem šťastný.
Počet článků 8 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 791 |