Dnes byl opravdu krásný den. Pro mne vícenásobně: dostal jsem na víkend zapůjčený velký luxusní vůz a tak jsem se rozhodl, že vyvezu svého téměž devadesátiletého, leč stále čilého tatínka, do míst jeho mládí, na Moravu. A povedlo se, den jako malovaný, země voněla, slunce, první motýlkové... Tatínek celý dojatý, spolu jsme po mnoha letech shlíželi z báječné vyhlídky na větrný mlýn u Kunkovic, prostě pohádka. Ale to až zase někdy jindy.
Vraceli jsme se a já jsem otce odvezl do Nuslí, kde bydlí. Když vybaloval své propriety, zastavil za námi ve vnitrobloku malého shluku činžovních domů vůz taxi. Z jeho zadních sedadel se batolil evidentně použitý mladý muž. Elegantně oblečený, evidentně kultivovaný, ale zelená tvář a to, jak mu věci vyskakovaly spontánně z kapes, dávaly tušit, že v pohodě tedy rozhodně není. Zatímco hledal po zemi takové ty drobné mršky, které odhopsají jako první, tedy klíče, peněženku a mobil, taxikář vystoupil a začal s velkým zájmem obhlížet a osahávat zadní sedáky. V té chvíl se mladík vzmátožil, postavil se a kultivovaným spisovným jazykem pravil: "Já jsem, prosím, zvracel sem...". Načež sáhl do prostoru mezi předními a zadními sedadly vozu a vytáhl igelitovou tašku BILLA, naplněnou minimálně zpoloviny tekutým obsahem, který šplouchal a strkal ji dobrému muži od volantu pod obličej na znamení toho, že si nevymýšli. Pokud jste někdy měli příležitost hněvat se na pražské taxikáře, tak toto byl opačný případ, neboť dotyčný mladého nebožáka až mateřsky litoval. Dokonce mu pomohl tašku BILLA odklidit do konterneru.
I tím s jejím nápisem: BILLA, přesně podle mého gusta...