Mirek Procházka

Sbohem, pane profesore. A děkujeme.

6. 10. 2014 17:57:51
Zcela mimo zájem českých médií prošel skon báječného, statečného a moudrého muže, pana profesora MUDr. Karla Lewita, DrSc..

V nádherném věku 98 let, do posledních chvil aktivní, odešel v noci na 2. 10. pan profesor MUDr. Karel Lewit, DrSc..

Jeho život byl jakousi paralelou posledního století naší země. Narodil se v roce 1916 v Lublani, jeho otec, také lékař, však od konce 1. světové války pracoval v Praze a tak vyrůstal v ryze českém prostředí. Z důvodu svého původu byl v roce 1939 přinucen opustit Českou republiku a prakticky od vypuknutí 2. světové války se jako zdravotník přihlásil do jednotek západního odboje, s nimiž absolvoval mj. i obléháni Dunquerque. O této fázi svého života nikdy nehovořil, nechlubil se na rozdíl od mnoha rádobyhrdinů svými zásluhami. Po válce dostudoval lékařskou fakultu a prakticky od roku 1946 se začal věnovat své milované neurologii. Velmi rychle se zacílil na do té doby podceňovanou problematiku onemocnění páteře, a to i díky své vazbě na vyšetřovací techniky, tehdy především RTG (za vydatné pomoci profesora Jirouta). Již od roku 1948 jej začaly zajímat tzv. manuální terapeutické techniky (manipulační a mobilizační léčba), do té doby provozované vesměs nelékaři, chiropraktiky, osteopaty, na našem území pak i řadou laických léčitelů.

Pan profesor Lewit dokázal vrátit tyto metody zpět do světa oficiální lékařské vědy a vytvořil tak i pro svět unikátní metodologii "pražské školy", cíleně postavené na jasných vědeckých premisách. Spoluautory mu byly další úžasné osobnosti, které se v té době v Praze nacházely: profesor Jirout, profesor Janda, doc. Véle, abych jmenoval jen ty neznámější. Záhy začal metody této "pražské školy" vyučovat i v zemích tehdejšího východního bloku. Sepsal také prvou seriózní učebnici manipulační terapie (dnes již vydána v mnoha vydáních, mj. v němčině, španělštině, japonštině...). Po srpnových událostech v roce 1968 byl donucen opustit postavení na klinice, přesto dále aktivně vyučoval, školil, přednášel a vyškolil tak hned několik generací lékařů, věnujících se oboru, kterému dnes říkáme myoskeletální medicína. Díky svým postojům mu byl pozdržen titul profesora, kterého se dočkal až v roce 1990. Tehdy již pracoval v ústavu železničního zdravotnictví, který se nebál tuto osobnost zaměstnat a věnovat jí zázemí. Ve své aktivní činnosti pokračoval prakticky až do své smrti, vždy jako člověk úžasného jiskřivého intelektu, fenomenálních vědomostí. Mně osobně jednou provždy vzal obavu ze stáří, neboť pohled na jeho oči, zručnost jeho rukou, a poslech jeho slov, spojených vždy s prostorem pro diskusi, byl pokaždé fascinujícím zážitkem.

Jméno pana profesora mi otevíralo dveře všude ve světě, od Sao Paula až po burjatské Ulan-Ude, kde mne vykolejil tibetský mnich, od kterého jsem se chtěl přiučit tradičním manipulačním technikám střední Asie, který mi sdělil, že o sám se nejvíce naučil od pana profesora Lewita v rámci týdenního školení... I ve svých 98 letech měl stále co sdělit o vývoji v oboru. Na rozdíl od mnoha čtyřicátníků, kteří by už řadu let mohli mlčet, že.

O smrti pana profesora jsem se dozvěděl náhodně, od kolegů. Naše média měla důležitější zprávy, třeba o tom, že paní Nagyová-Nečasová byla nespokojena s úrovní sprch ve vazební věznici... Média stále hovoří o potřebě propagace osobností. Přímo před jejich zraky taková osobnost odešla, Člověk s velkým Č, uznávaná po celé planetě.

A tak, pane profesore, buďte šťastný tam, kam po tak nepokojném, mnoha zvraty zatíženém (ne Vaší vinou) životě patříte. Ať Vám tam hraje Vaše oblíbená klasická hudba. My, Vaši žáci, na Vás nikdy nezapomeneme, již nyní nám bolestně scházíte.

Autor: Mirek Procházka | karma: 34.10 | přečteno: 2131 ×
Poslední články autora