Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Putování za papoušíkem zelenohlavým - III.

23. 09. 2013 18:50:35
Pokračujeme třetí kapitolou naší ornitologické pouti za bájným Papoušíkem zelenohlavým.

Prvou skutečnou a plánovanou zastávkou byly prameny Nilu, jedna z největších atrakcí Ugandy. Ony to ani nejsou až tak prameny v pravém smyslu slova, že by ze skály tryskal potůček, spíše jde o geografy určené místo výtoku Nilu z jezera. Ale i tak zajímavé, navíc naše prvá cesta po lodi, mezi hrochy. Povedlo se nám nalézt i vyfotografovat zoologickou raritu, částečně albinotického hrocha. V Ugandě leta pobývala početná kolonie Indů, než je ze země v 70. letech vypudil diktátor Idi Amin, a tak zvláštní zážitek obrovské bysty Mahátma Gándího na břehu řeky. Bysta má zřejmě pro zdejší svůj význam, neboť jsme byli svědky místní svatby, kdy se svatebčané, ryzí Uganďané, přijeli k této fotografovat. Krásná nevěsta, pyšný ženich, nádherné, opravdu nádherné družičky. A spousta malých dětiček, celých nesvých ve svátečním, okatých, naprosto roztomilých... Fotogenické to bylo až do kýče.

Ale to už nás Patrik hnal znovu do vozu, k návštěvě další nedaleké slavné pamětihodnosti (píší o ní všechny bedekry), k Murchinsonovým vodopádům. Nejprve jsme je obhlédli zespoda z lodi a pak jsme se k ním ještě drápali vrchem. Úchvatné masy vody ještě mladého Nilu se valily 43 m dolů úzkým skalním hrdlem, hřměly, slunce ve vodní tříšti tvořilo duhu, člověk si připadal rázem jako malý trpaslík. Jen nikde žádná želva, žádný papoušek.

Cestou už nám pořádně vyhládlo. Zastavili jsme se proto na oběd v místním městečku. A přišlo příjemné překvapení, které trvalo po zbytek cesty. Ugandské restaurace jsou vesměs uspokojivě čisté a jídlo je fantastické. Prakticky ve všech podnicích na venkově a v městečcích je jídlo podáváno v jakési modifikaci švédských stolů. Zaplatíte paušál, řádově asi tak v ekvivalentu 100,- Kč, a pak si můžete bohatě nakládat podle své chuti a hladu z mis, kde jsou vždy rýže, brambory, ryba dušená i smažená, dušené vepřové a hovězí, různé místní kaše z banánů a kořenů. Vše výborně kořeněné a hlavně neskutečně, neskutečně dobré. A vůně! Pepova brožura nás předem varovala před průjmy, nikdo, až na jednu výjimku, jsme tímto problémem netrpěli, spíše naopak (na což jsme ovšem pod sugestivním diktátem brožury nebyli připraveni zásobou medikace). K tomu pokaždé perfektní pivo Nil, dlouho jsem tak skvěle nejedl, jako zde, v rovníkové černé Africe.

Chutně jsme tedy pojedli a pokračovali na další zajímavou zastávku, a to na rezervaci nosorožců. Jedná se svým způsobem o takovou zoologicko – historickou pamětihodnost. Bodří Uganďané si v dobách Idi Aminovy hrůzovlády v 70. letech minulého století vlastní populaci nosorožců úspěšně vyhubili a vesměs snědli. Poté, co se situace v zemi zklidnila, uvědomili si, že jim v přírodě cosi schází. I dovezli nosorožce, dílem z jiných afrických států, dílem ze zoologických zahrad celého světa. Původně celkem 12 kusů. Těmto se v nových podmínkách daří více než dobře, a tak současná populace čítá 23 zvířat, díky mládeži, již narozené v Ugandě. Všichni nosorožci jsou koncentrováni v jediném parku, a bedlivě střeženi. Vzhledem k hladu po jejich rozích, údajně úžasném stimulátoru pohlavní výkonnosti v tradiční čínské medicíně, jsou tito obři celosvětově ohroženi útoky pytláků. Dle našeho Patrika proto dvojice rangerů tráví s jedním každým nosorožcem všechen čas dnem i nocí, tak obrovské je riziko.

Takže další dlouhá cesta prašnými silnicemi. Vnímáme jeden zajímavý fenomén: podél silnice stále někdo kráčí. Odkud? Kam? To je otázka, často jsou lidská sídla vzdálena i desítky kilometrů. Přesto pořád potkáváme muže i ženy, nejčastěji pak děti. Vesměs pěší, tu a tam cyklista. Ženy jsou nádherné, většinou nosí na hlavě různá zavadla a tak mají královskou chůzi. Kam se hrabou evropské modelky rádoby efektně se potácející po přehlídkových molech. Musím proto chlapcům důrazně opakovaně připomínat míru promořenosti zdejší populace virem HIV.

Lidičky jsou zde nuzní, ale co je positivní, nikdo nehladoví. Při pobytech v Indii jsem zažil lidi bez domova, bez prostředků, ale hlavně strádající hladem. Bolelo to, jako lékaře i jako člověka. Zde je též materiální nouze, ale neskutečně příhodné klima a úrodná půda jsou důvodem toho, že kukuřici, fazole a banán si nalezne či vypěstuje každý. Tradiční políčka často spojují pěstování těchto tří pilířů ugandské gastronomie dohromady: kukuřice vysázená v řidším sponu, po jejích stvolech se vine fazole a tu a tam je v poli i banánovník. Pravda, když jsme dali dítěti vejce natvrdo, kterým nás často na lodgích vybavili jako součástí svačinového balíčku, odnášelo si je domů jako svátost. Stejně tak i sušenky. Ale hlad tu nikdo nezná.

V rezervaci nosorožců se nás ujímají milí rangeři, s nezbytnými kalašnikovy na rameni. Nejprve se v centrální budově seznamujeme s historií rezervace, a pak, zatímco čekáme na svého průvodce, si tuto centrální budovu obcházíme. Poprvé vidíme papoušky

šedé, žako! Jsou ale ve voliéře... A vidíme tím také papoušky naposledy. Ve voliéře však není polokrotký jeřáb královský, jeden ze symbolů Ugandy. Nádherný honosný pták s typickou korunkou z jemného peří na hlavě. Zde je tak krotký, že sedí na motocyklu značky Jamaha a nechává se fotografovat z bezprostřední blízkosti. Fotografujeme i hejna fantasticky barevných, obrovských tropických motýlů napájejících se na loužích u cesty. Pozorujeme agamy, které se v mnoha druzích vyskytují v Ugandě jako asi nejběžnější plazi. Ale to už přichází náš ranger, nasedáme do mikrobusu a vyrážíme za nosorožci. Po nedlouhé cestě z vozu vystupujeme a pokračujeme i přes reptání části výpravy (já) pěšky. Po zhruba hodinové chůzi tropickou savanou docházíme ke stanovišti, kde se zdržuje obrovitá nosorožčí máma s mládětem. Stojí mezi stromy snad 10 metrů od nás, majestátní, úžasní. Jsou tak nádherní! Jako nějaké prehistorické relikty. Těžko nevnímat úctu a bázeň z tak krásných tvorů. Asi půl hodiny je pozorujeme, obcházíme přitom ze všech stran, pořizujeme dokumentaci. A víme, že stálo za to jet do téhle nádherné země.

Dopotáceli jsme se celí dehydratovaní zpět k mikrobusu a děkovali Bohu za Patrika, který prozíravě nakoupil dostatek lahvového piva. Loučíme se s rezervací a přesunujeme se na prvé přenocování v lodgi. Takže na úvod: co to vlastně taková lodge je? Jedná se o typické ubytování v přírodě, kde na malém areálu je centrální budova s recepcí a hlavně restaurací a kolem ní jsou rozesety malebné bungalovy pro přenocování. Známe tento typ ubytování již z jižní Ameriky. Vždy a všude úzkostlivá čistota, chutné pokrmy a nápoje. Ne však vždy a ve všech bungalovech tekoucí voda, což nás na prakticky všech lodgích nutilo ke shromažďování u těch šťastnějších. A když už se takhle někde sejdete s přáteli, tak se přece nebudete jen sprchovat, spláchnout po sobě na toaletě a zase pádit v županu a pantoflích zpět. Slušnost velí posedět, poklábosit, vypít hostiteli zásoby. Ten den došla oskerušovice.

Na této naší prvé lodgi pobíhala jako atrakce celá hejna prasat bradavičnatých. No, pobíhala, spíše polehávala a čekala, jaké dobroty jim nabídneme.

Jak jsme však večer zjistili, nebyla to jediná fauna, která zpestřovala kolorit ubytování v africké přírodě. Když jsme se po večeři za tmy chtěli vrátit z restaurace na bungalovy, zjistili jsme, že se po lodgi prochází hroch. Obrovský, skutečný, živý, smrdící hroch! Z černochů se rázem stali zeleňoši a nám došlo, že toto není plánovaná atrakce. Ihned jsme zapadli zpět do restaurace. Když o tom nyní v klidu s odstupem přemýšlím, je to vlastně dobrý trik, jak zvýšit obrat podniku. Asi to navrhnu u nás na Žižkově, v restauraci U lampiček, kam chodím na večerní jedno pivo při venčení svého psa.

Jdeme tedy nakonec spát docela pozdě. Poprvé si užívám toho, že jsem na pokoji sám. Ubytování na lodgích i hotelech máme vždy po dvojicích. Já však nepatrně, opravdu jemně a drobounce, decentně, chrápu. Poté, co kamarádi viděli, v jakém stavu se vypotácel ráno můj spolunocležník z hotelového pokoje v Kampale, pokaždé mi sami vehementně nabízejí, ať si vezmu samostatný pokoj. Nelitují často i sil, aby sestěhovali ostatní lůžka. Navíc mám zřejmě alergii na nějakou část místní flóry, protože prakticky celou Ugandu úporně prokašlávám. Opět hlavně v noci. A tak zatímco se ostatní tísní ve svých pokojích po dvou i po třech, já mám každou noc komnatu sám pro sebe. Člověk vážně nikdy neví, zda to, co se jevilo na prvý pohled jako nepříjemnost, nakonec nepovede k dobrým koncům. Mimochodem, to, že chrápu nepatrně a decentně, moji kamarádi zesměšňují. Urážlivě přirovnávají. Namátkou: motorová pila, start raketoplánu, hroši v říji... K tomu tvrdí, že v noci ze spaní sténám ženská jména. Navíc také opovážlivě zpochybňují hudební sluch, respektive sluch vůbec, mé partnerky zpěvačky. Kamarádi...

Ale přišlo ráno, slunečné a krásné, jako vlastně každé v téhle požehnané zemi. Posnídali jsme a následoval přesun do další lodge, ze které pak uděláme výpravu za šimpány. Začínáme se blížit k rezervacím - ubývá lidských obydlí a přibývá zvířat. Pozorujeme paviány, kočkodany a hlavně mnoho druhů ptáků. Krásné barevné leskoptve. Tropické kukačky. Perličky. Frankolíny. Z dravců orel chocholatý. Jen papoušci se zase někde poflakují.

Kamarádi, sedící vzadu, také bedlivě sledují cestu za námi. Patrikovi se totiž něco stalo s uzavíracím mechanismem zadních dveří mikrobusu a naše zavazadla opakovaně okoušejí tvrdost dopadu na ugandské silnice.

Projíždíme jedním z lesů, když tu náhle Patrika přepadá cosi, ne nepodobného hysterii. Huláká: „Tse-tse, tse-tse!!!“, a ukazuje na mouchu, která nám vlétla do auta. Současně se snaží, a nutí k tomu i nás, hmyza ihned z interiéru vozu vyhnat, případně zahubit. To se během cesty ještě několikrát opakuje. Zřejmě zdravotním rizikem nebude v Ugandě jen HIV.

Přesouváme se prakticky celý den, jen s pauzou na oběd. V restauraci v místním městečku sedíme na venkovní verandě a jsme jako vždy obklopeni houfem místních dětiček, které na nás nahlížejí jako na Marťany. Nedá mi to, a činím k nim přednášku, že my, mzungo, jsme z Prahy. A zda znají slavného génia, Járu da Cimrmana. Caparti neznají a tak činím krátkou přednášku o životě a významu Mistra. Zakončuji tím, že my jsme dokonce ze slavné Univerzity Járy da Cimrmana a přijeli jsme zkoumat místní poměry, faunu a flóru. Pepu označuji za vnuka samotného Járy. Děti jsou nadšené, zvláště po tom, co jsme jim rozdali dárečky, plyšové hračky a propisky. Chtěli jsme jim darovat i píšťalky, ale Pepa namítal, že se bez nich v pralese pomoci nedovoláme a tak si je tedy zatím necháváme pro sebe.

Večer dorážíme do jistě nejkrásnější lodge celé výpravy. Je na břehu nevelkého jezera, které vyplňuje sopečný kráter. Spravují ji dva manželé důchodového věku, s dojemnou láskou a péčí. Nemáme pocit platících ubytovaných zákazníků, máme spíše dojem, že jsme jejich hosty. Všude vysázeny nádherné místní květiny, k večeři nejchutnější jídlo celého pobytu. Jako pokaždé švédský stůl, ale tak dobré hovězí, tak skvělou rybu, jsme už po zbytek cesty nedostali, a že se i jinde snažili.

Večer jako vždy společné posezení, klábosení, vše za ohlušujícího koncertu místních žab, které zde měly právě schůzi z celé Ugandy. Prostě tropy jak z reklamy.

Ráno snídáme s tlupou zcela krotkých kočkodanů, dělíme se s nimi o banány a vyrážíme za šimpány, do rezervace Kibali (někdy se udává i Kibale).

Kibali je typický tropický deštný prales. Takže leje, leje jako z konve. Kamarádi, kteří nakoupili oděvy u Smékala již po prvých kapkách zjišťují, že jejich prodejcem udávaná nepromokavost byla jen reklamním trikem. V místech, kam si v dobré vůli nanesli impregnaci od stejného prodejce, pak průtočnost vody prudce stoupá. Začínají poprvé výkřiky, které pak už budeme každý den slyšet po celý zbytek výpravy jako nějakou indickou plačtivou mantru: „Zatracené Smékal!“.

Nejprve, před vlastní poutí k opům, absolvujeme v přednáškové místnosti centra místních ochranářů přírody krátké školení o cestě pralesem a o tom, jak se mezi šimpány chovat. Během instruktáže mne zaujala masivní nosítka na přenášení raněných (či mrtvých), která visí na stěně místnosti. Zdá se mi, že mají značně oblýskané rukověti.

Pak se dělíme na skupinky o šesti spolu s několika dalšími turisty z Francie a Německa a za doprovodu rangerů (kalašnikov s sebou) začínáme klopýtat v lijáku pralesem. Nu, hrábl jsem si do dna. Jak jsem psal již v úvodu: představte si, že vám někdo na hlavu ustavičně lije kýbly vody, sprchuje vás a ještě se tu a tam přidá hasičská stříkačka. K tomu trvale nosím brýle, multifokály – v civilizaci bezvadná vymoženost, tady kouknete pod sebe a nic nevidíte. A přitom se stále potácíte pralesem za mladým urostlým zdatným rangerem, který dává tempo celé skupině. A to nám Patrik říkal, že šimpáni, to je „easy walking“, tedy příjemná procházka, zatímco gorily, to bude „hard trek“, tvrdý trek. No, jestli tohle je easy walking, tak mi gorily budou ukradené. Po asi třech hodinách klopýtání se náhle nad námi ozve: „HU! HU! HU!“, a cosi obrovského černého po nás metá své exkrementy a větve. Náš průvodce nám říká, že jde o skupinku asi 8 šimpánů. Samička právě ovuluje a tak je 7 samečků z toho dosti rozverných. Taky jo. Občas nějaký rozpustilý šimpán seskočí dolů (snad 200 kg!!!, i když mu možná v mých očích na hmotnosti přidala hrůza), stoupne si ke stromu a začne do něj bušit, až lítají obrovské třísky. Některá zvířata dle mého názoru opravdu patří za mříže. Navíc prší tak, že se nedá fotografovat. Kamarádům s vybavením od Smékala voda natekla i do speciálních prý vodotěsných brašen na fotoaparáty a ty vypovídají službu. Ale mohou se zato kochat pohledem na pohlavní styk mezi šimpány: v jednu chvíli se jednomu ze samců ztopořil penis. Když to samice zahlédla, přišla k němu a bouchla jej do ramene. Nato samec předvedl, jak vypadá sex u šimpánů: za 5 vteřin hotovo. Teď už tedy konečně vím, kde je evoluce od opic k člověkovi. Když jsem tento příběh doma v ordinaci vyprávěl jednomu známému sexuologovi, abych obohatil jeho znalosti, zamyslel se, a pak pronesl památnou větu: „Nu, kolego, většina mých pacientů jsou šimpáni...“.

Cesta z pralesa je ještě větší utrpení, protože už jsme opravdu unavení. Rangeři navíc dostávají vysílačkami echo, že se v okolí potloukají místní pralesní sloni, zvířata to záludná a útočná. A tak nás nutí k opatrnosti a bdělosti. K mikrobusu, s nímž na nás na nedaleké stezce čekal Patrik, se proto vynořuji jako opravdová troska. Odmítám pivo a dožaduji se vody, což Patrikovi signalizuje, že je to se mnou vážné. Pak vycházejí i zničení kamarádi. Nosítka v místnosti pro instruktáž jasně nebyla pro parádu. Jak provlhli, tak je přátelům nyní strašná zima. Ostentativně na rovníku cvakají zuby a dožadují se čaje se slivovicó. Slivovice není a tak musí vzít za vděk panákem místní whisky. Po jeho vypití se dozvídají, že když nápoj jednou načali, tak si musí koupit láhev celou. Díky tomu i my ostatní okoušíme lahodnost tohoto truňku. Chutnal jako mýdlo. Později jsme zjistili, že zatímco whisky po ugandsku nestojí za nic, naučili Britové národ vyrábět velmi dobrý gin. Takže i po dopití zásob oskerušovice a slivovice nám smrt zimou nehrozí.

Ugandská madona

Jeřáb na motocyklu

Já a nosorožec - nosorožec vlevo

Bůvoli

Hroch

Autor: Mirek Procházka | pondělí 23.9.2013 18:50 | karma článku: 6.79 | přečteno: 190x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Vladimír Hauk

Po schodech do nebe na nejnebezpečnější stezku světa

Dlážděná cesta - schody - cesta - plošina - delší schody - plošina - ještě delší schody - velkoplošná obrazovka - schody - plošinka - dlouhé schody - prudké schody - strmé schody - nekonečné schody - téměř kolmé schody - vrchol

20.9.2017 v 8:55 | Karma článku: 14.23 | Přečteno: 378 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 10:V BARGUZINU vycpané hlavy losů a též "báťuška" STALIN

"Tady to bylo, tady přebrodili řeku Barguzin", říkám si ráno při četbě knihy "Dlouhá cesta", dle níž natočen film "Útěk ze Sibiře" o utečencích ze sibiřského gulagu. "A my jsme teď tady, svobodní, i když ženatí, není to nádherné?"

20.9.2017 v 7:55 | Karma článku: 6.18 | Přečteno: 102 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 9:"V létě vozím turisty,v zimě basy s vodkou",říká JUDR Č.

Po devítihodinové plavbě na škuneru Volnyj napříč Bajkalem se při ústí velké řeky Barguzin ubytováváme u pohostinné rodiny Černovových, dostáváme masívní večeři a s chutí vstupujeme do očistné ruské baně i s březovými metličkami.

19.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 8.92 | Přečteno: 217 | Diskuse

Klára Hájek Velinská

Pohoda a relax v krásných saunách

Tyto lázně a sauny jsme navštívili náhodou při cestě naším karavanem z Erdingu. Měli jsme den volna a rozhodli se nepospíchat domů a prodloužit si tak náš saunovací výjezd poznáním dalších termálních lázní.

18.9.2017 v 13:58 | Karma článku: 5.82 | Přečteno: 277 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Vzpomínky na Afriku

Seděl jsem na plážovém baru a uslyšel ruštinu. Což ještě neznamenalo, že by ten turista musel být z Ruska. A právě to mě zajímalo. Do Egypta se přece přímo z Ruska nelétá.

18.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 20.79 | Přečteno: 583 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 786
Kelt, tedy člověk milujicí život, dobré jídlo, víno, spanilé a moudré ženy, krásné věci.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.