Vysvětlil jsem Patrikovi, že syn mé krásné zpěvačky se také jmenuje Patrik, a od té chvíle jsem byl pro něj, a brzy i pro celý kolektiv, „Apa“, tedy „táta“. Vzhledem pak k tomu, že jsem byl jediný, kdo ve výpravě hovořil více anglicky, stal jsem se od prvého setkání tlumočníkem expedice. A tak jsme byli s Patrikem po celou cestu opravdu jako táta a syn a bylo to báječné. Mimo jiné i proto, že jsem coby tlumočník v mikrobusu seděl na místě spolujezdce vedle řidiče a viděl tak leccos z toho, co kamarádi vzadu vidět nemohli. Pravda, mělo to i svá negativa: dodnes nemohu nalézt svůj hlas, o který jsem přišel při tlumočení přes rachot terénního mikrobusu.
Dorazili jsme do Kampaly, do hotelu. A zde prvý kulturní šok. Maník, který hlídal parkoviště hotelu, měl přes rameno ležérně pověšený samopal kalašnikov. Asi zde bude poněkud méně bezpečno, než uváděla Pepova brožura a maily ugandských partnerů... Posléze jsme zjistili, že kalašnikov nebo útočnou brokovnici má přes rameno zhruba čtvrtina mužské populace této milé zemičky. Někdy to vede k netušeným koncům: při pobytu v jedné lodgi nám personál zpříjemnil večeři puštěnou televizí. Ve zprávách jsme zahlédli, že v Kampale došlo k přestřelce. Po této byl na ulici „výhřad“, do úhledných řad vyrovnáno několik desítek mrtvých. Jako u nás zajíci a bažanti po úspěšném honu. Zděsili jsme se: jistě nastal státní převrat! Jak se jen dostaneme domů, do Evropy? Letiště bude určitě obsazené uprchlíky! Personál restaurace nám však s úsměvem vysvětlil, že o žádný převrat nešlo, nýbrž proběhlo jen normální loupežné přepadení vozu taxi. Každý den se semele několik takových. Holt, jak pak začne střílet jeden, přidají se i další kolegové ve zbrani a výsledkem je cosi, o čem by TV Nova referovala jako o masakru.
Ubytovali jsme se v příjemném čistém moderním hotelu, kde jedinou vadou na kráse bylo, že v některých pokojích – mj. i v mém – netekla voda. Byl to však důvod jít se osprchovat na pokoj k Jurkovi, který vlastnil fantastickou pálenku z oskeruší a tak se nakonec tato původně drobná chybička ukázala být svým způsobem výhrou v loterii.
Moc jsme toho ale nenaspali, protože záhy nadešlo jitro a s ním cesta ven. Pryč od města, hurá do přírody. Chutně jsme posnídali, okusili poprvé místní pivo jménem Nil, skvělé, jako všude na této planetě, kde nějakou dobu vládla pravidla britské monarchie.
Prvně jsme fotografovali pouliční stánky s občerstvením, kde na nepříliš voňavém plameni dřevěného uhlí místní podnikatelé v pohostinství vařili a smažili různé placky a kousky masa. Poprvé jsme slyšeli magické slovo „mzungo“, což je termín, jímž místní označují bílé turisty. Kolikrát jsme pak toto slůvko ještě slyšeli, nejčastěji v kombinaci s větou: „Give money!“...
Zásadním úkolem na úvod našeho pobytu byla výměna US dolarů za místní měnu, ugandské šilinky. Patrik nám vysvětlil, že dolary si od nás nikdo na venkově nevezme (neznal, tydýt, Pepovu brožurku). A ukázal se opět drobný deficit Pepovy návodné publikace, známý nám již z letiště. Patrik totiž zařídil slušnou směnárnu při místním hotelu Sheraton, kde já jsem své nové nepoužité stodolarové bankovky měnil ve slušném kursu 1 USD = 2700 šilinků. Drobné a umatlané bankovky zbytku cestovatelů se už směnárníkům tolik nelíbily a proto je směňovali s daleko méně výhodným kursem 1 USD = 2500 šilinků... Holt, chybička jinak dokonalého plánu. Jak jsem teď žehnal pobočce České spořitelny, a.s., u nás na Žižkově, které jsem ještě při odletu nemohl přijít na jméno.
V centru také pozorujeme celá hejna prvého zajímavého příslušníka zdejší ptačí fauny: čápa marabu. Tento opravdu majestátní pták s oblibou vyhledává lidská sídla, protože na rozdíl od našich čápů je především mrchožroutem. V některých místech dokonce nahrazuje v této funkci oblíbené supy. Ve městech se přiživuje na hojnosti odpadků, a evidentně mu to svědčí. Byl to zvláštní pocit vidět tyto obrovské ptáky posedávat mezi moderní architekturou centra Kampaly.
Patrik ve své dokonalosti po výměně valut zařídil návštěvu místního exkluzivního knihkupectví, kde jsme si mohli zakoupit nádherné publikace o zemi, o místní flóře i fauně. Pořídil jsem si knihu o afrických želvách. Želvy totiž již po léta chovám ve vícero druzích. Patrik mi ještě v knihkupectví sdělil, že Uganda je země plná želv, že budu rád, až si je budu moci všechny podle knihy pěkně exaktně určovat. Rovnou dodávám, že jsem za celou cestu, přes veškerou snahu svou, kamarádů i Patrika, nespatřil ani jedinou želvu. Kamarádi, ryzí ornitologové bez zájmu o plazíky, pak houfně skupují publikace o papoušcích Afriky. Přispívá k tomu trochu zase i Patrik, který se dušuje že v Ugandě je tolik papoušků, že pod tíhou dosednutí jejich hejn se až lámou větve. I to byla fikce, ale ornitologům bylo dopřáno aspoň jednorázově spatřit hejnko papoušků šedých, žako. Ve voliéře... Samozřejmě těžíme z Patrika také informace o našem tajném snu, papoušíkovi zelenohlavém. I stran tohoto se Patrik holedbá, že je jistě uvidíme, protože dobře ví o místech jejich výskytu a bude jich tolik, až se nám to bude zajídat.
Cestou z města Patrik v Kampale lehce zbloudil a my jsme si mohli až nepříjemně zblízka prohlédnout jeden ze slumů, obklopujících centrum tohoto hlavního města země, jímž jsme se asi hodinu motali. Nic moc zážitek, vidět, v jakých podmínkách mohou lidské bytosti vegetovat v 21. století.
Ale pak už jsme konečně město definitivně opustili a v našem terénním mikrobusu Isuzu, naloženém zavazadly i na střeše vyrazili do divočiny, vzhůru k zeleným pahorkům africkým. Prvá zastávka byla po poměrně krátké cestě, snad jen po půlhodině jízdy. Patrik nás zavezl k velkému modernímu kostelu, kolem kterého se nacházel nádherný park. Zde budou jistě ptáci, radovali jsme se jak malé děti. Ale Patrik nám vysvětlil, že toto místo určitě nesmíme vynechat spíše z důvodů historických, neb je centrem uctívání jakéhosi ugandského křesťanského světce. Kterého zde místní opekli na ohni a nesnědli, což dodal s lehkou výčitkou v hlase. A sehnal nám zdejšího potentáta, aby nás areálem provedl, a sám se jal měnit zcela ušlou pneumatiku levého předního kola... Došlo nám, že zastávka nebyla jen za účelem křesťanské vizitace poutního místa. Takže zatímco Patrik v potu tváře měnil kolo, my jsme absolvovali s potentátem okružní cestu po areálu. Začínala u sousoší, které na náš vkus až příliš realisticky zpodobňovalo kuchyňskou úpravu dotyčného svatého. Poté následovala prohlídka moderního kostela, kde se konají poutě, jichž se každoročně účastní statisíce poutníků z Ugandy, Keni, Konga a dalších zemí. Prý zde byl i papež. Ale nikde žádný pták!!! Jen pár leskoptví, ale vesměs mimo dosah našich aparátů. Úplně nás to otrávilo. Takže jsme na závěr milému průvodci sdělili tajemství, že jsme také z křesťanské země. Poučili jsme jej, že i u nás jsme měli věrozvěsty, a to hnedle dva, Müllera a Thurgau, kteří nám přinesli též písmo, Braillovo. V závěru jsme mu prozradili, že u nás, na Velehradě, byl papež dokonce opakovaně. A protože se ten dobrý muž dožadoval kontaktní adresy, dali jsme mu mailové spojení na keltský archeoskanzen v Modré poblíž Velehradu, na který měli moravští hoši z nějakého důvodu, známého jen jim, pifku. S tím, že výprava ugandských křesťanů zde bude vždy vítána.
Rozloučili jsme se s naším uctivě děkujícím doprovodem, počkali, až ze sebe Patrik smyje prach, olej a šmír, vypili pár piv značky Nil a konečně, konečně vyrazili pryč od civilizace. Mimochodem: defekt kola byl jedinou závadou, která nás na celé naší pouti potkala, což lze vzhledem ke stavu místních komunikací, technické kvalitě našeho mikrobusu a Patrikovu řidičskému umění pokládat za malý zázrak.
Putovali jsme celý den, což nesvědčí ani tak o vzdálenosti, jako o úrovni místních dopravních tepen. Pravda, páteřní silnice, spojující Ugandu se sousedními zeměmi, jsou ve vcelku dobré kvalitě, asfalt, dalo se i jet. Leč většina silnic jsou prašné stezky, ne nepodobné našim polním cestám, a tak průměrná rychlost byla kolem 30 – 40 km/h. K tomu pak co chvíli někdo z výpravy zahlédl ptáka. Následoval řev, Patrik musel zastavit, případně i pár metrů couvat, aby pták byl nalezen, vyfotografován a určen. Nu, nejeli jsme nejrychleji.